Napsali o Velehradu

„Základní problém náboženské literatury bývá u národů většinou tento: Jak dát duchovní výraz slovům vzatým z profánního prostředí? U nás je to v jistém slova smyslu vyřešeno už od počátku, protože naše první literatura byla posvátná, ta světská přišla ke slovu až později. Možná si to ani neuvědomujeme, jak některá obecná slova stále ještě zavánějí svým posvátným původem.“

 

„Otázka hrobu sv. Metoděje je snad populárnější než hledání Veligradu, tedy sídla moravských knížat a metropole prvního moravského arcibiskupa Metoděje. Co nás tolik zajímá na kostech? Vždyť je to prach a popel, který se odevzdává přírodě, velkému Božímu dílu. Kosti nás zajímají… Ale co myšlenky a dílo tak velikého učitele, jakým byl svatý Metoděj se svým bratrem Konstantinem – Cyrilem. Není víc první slovanské písmo, staroslověnský liturgický literární jazyk, kterým mohli a mohou Slované velebit Boha, jako jiné národy. Není víc překlad Bible, Písma svatého a vytvoření nejstarší slovanské literatury… Není víc nádherný Proglas než kosti? Myšlenky hledejme, ne kosti, milí křesťané!“

 

„Cyrilometodějská tradice je nadregionální křesťanský a kulturní proud, vskutku evropský, který v sobě spojuje to, co bylo typické pro slovanské věrozvěsty: způsob hlásání evangelia je takový, že od samého počátku je zdrojem kultury a kulturního uvědomění a z druhé strany hlásání evangelia předchází pečlivá kulturní příprava a vybavenost. V ní se setkávají vzdělanci, světci a umělci (pravda, dobro a krása), tzn. že tímto způsobem zohledňuje tajemství Krista v evropských dějinách – přítomné i budoucí době.“

 

„Z odvážného díla soluňských bratří Cyrila a Metoděje vyrostla kultura našeho národa. Evangelium, které hlásali našim předkům, ovlivnilo naši kulturu mnohem více, než si někdy připouštíme. Radost a naděje, svoboda i jasný směr k vysokému ideálu, rozvinuté bohatství ducha i společenství, které dovede slavit…to všechno patří k dědictví otců vyrostlém z darů Ducha zprostředkovaným křesťanskou vírou.“

 

„Tady jsem začal, sem se vracím.“

 

„Sentimentální sdělení opadnou, nebo vydají jen pláňata. Rovněž žehrání nad expanzí komerčních tendencí do míst nám vzácných je tak neplodné! Takové stesky je dnes slyšet ze všech stran. Buď Velehrad má svou nadčasovou vertikálu, nebo ji nemá. Cožpak neprošel tolikerým nepochopením, leckterými vnitřními protiklady, umrtvován vyjasňováním vlastního významu, otupen střety těch, kdo si ho bytostně zamilovali? Velká díla se stavějí celé věky: oplakávání toho, že to či ono není dokončeno, nás jistě nemá přivádět pasivitě (či krátkozrakému mysticismu), nýbrž k trpělivosti. A k vidění toho, co opravdu existuje. Velehrad je skutečně křižovatkou dějin. Kde se setkávají, rozcházejí, zamilovávají i nenávidí (a jelikož stojíme na hroudě tajemství) velice rafinovaně lidé nejbližší…
…Kdo otevřeně zírá na nekonečné detaily baziliky, je ozářen a nenechá se podvést kýčem. Třebaže na Velehradě na počátku jeho historie stál močál („co je zaseto ve slabosti, vstává ve slávě“ 1Kor 15,43), vyrostla na něm velkolepá krása…
…Kritičnost je vždy úlomkovitá a sama sebe pohltí, zatímco ozářený krásou vidí do dálky.
Každému skutečnému setkání kultury Východu (člověk citu) a Západu (člověk rozumu) vždy předchází nejednota mezi námi navzájem. Kdo zakouší, jak drásá nesjednocení konfesí, denní rodinné hádky, ví, že volání po jednotě je hodnota, o kterou je nezbytné usilovat…
…Velehrad nelze přikrýt žádnou lidskou malostí.“